ICH CHAZAR Šumbarský pramen

18.7.2009 jsme  vyrazili na dovolenou, sbalili jsme co jsme potřebovali a ještě něco navíc a kolem desáté jsme vyjeli. Zachvíli začalo bohužel pršet, a pršelo až do večera.  Panička měla zarezervovaný a zaplacený pokojík v penzionu v Jetřichovicích, ale jak už to tak chodí, když jsme přijeli na místo, tak jsme zjistili, že ve skutečnosti žádný pokojík zarezervovaný nemáme.  Nakonec v penzionu svojí chybu přiznali i když se to snažili svést na nás a nějaké ubytování nám obstarali. První noc se strašně smradlavými záchody, ale pak už nás přestěhovali do pěkné chatičky. A pak už jsme jen chodili a chodili. Jednou nás chytla bouřka, ale to jsme měli štěstí, že jsme byli pod střechou, tak jsme ani nezmokli.  Také jsme jezdil na lodičkách, tam mě pak vystrašili tím jejich umělým vodopádem.  O této dovolené jsem si vyzkoušel poprvé jezdit přeplněným autobusem.  Docela jsem to dobře snášel, držel jsem si pořád svojí původní krásnou šedivou barvu narozdíl od mé paničky - ta byla pěkně zelená a při vystupování mě předeběhla.    No ale nebudu moc povídat nafotili jsme moooc fotek , tak se podívejte. zde

7.4.2009 jsme vyrazili na malý výlet do Hroznětína.  Tedy spíše na hroznětínskou louku, podívat se na  bledule. Teda nevím na co ty bledule jsou, když se ani jíst nedají. Musel jsem tam s nima pózovat, abychom si odtamtud přivezli alespoň nějakou fotku. Nejlepší tam byl stejně ten potůček, ve kterém jsem se mohl čvachtat.  Foto

6.8.2008 se panička rozhodla, že se z nás stanou zlatokopové. Tak jsme vyrazili s pár lidma směrem na Seč a zkoušeli jsme vyrejžovat zlato. Mě to teda moc nebavilo, protože je u toho nuda. A panička stejně moc zlata nenašla, takže se z nás asi boháči nikdy nestanou. Přinesli jsme si domu akorát pár granátů a asi tři strašně malé kousky zlata. Navíc mě panička ještě nutila spát ve stanu, kde se mi taky moc nelíbilo. Spal jsem ji proto hned za krkem a strašně funěl, tak mě pak trochu přiotevřela stan a já se choval jako Jeskyňka obráceně. Strčil jsem ven čumáček a zachvíli sem byl venku celej. A naštěstí sem tam mohl zůstat až do rána.
                                                           

26.7.-1.8.2008 Tak jsme poslední sobotu v červenci vyrazili na dovolenou do Českého ráje. Panička mi taky sbalila tašku a tak jsme mohli v poledne vyrazit. Do auta se mi jako obvykle nechtělo, ale co se dalo dělat, zase mě tam dostali. Navíc nám nefungovala klimatizace a tak mi bylo pěkný horko. Naštěstí jseme si udělali jednu přestávku. Když jsme dorazili do našeho penzionku, tak jsme se hned ubytovali a šli jsme prozkoumat okolí. Po návratu jsem si chtěl trochu schrupnout, ale páníček mi dělal naschváli a pořád mě budil, že mám spát až v noci. V noci sem mu zas pro změnu dělal naschváli já a budil sem ho taky. Oni tam totiž s náma v penzionu bydleli lidi, kterým straště pištělo auto, když ho zamykali, tak sem na něj musel štěkat. Ale to byli jenom tyhle jedny, na ostatní sem neštěkal. Jinak sem byl hodný pejsek a pěkně vychovaně sem ležel a pochrupoval si. Akrorát první den sem měl radost, jaký krásný pokojíček jsme dostali, tak sem si v něm tak trochu zasprintoval. První večer, než jsme šli spinkat, se mnou šla panička ještě ven čůrat. Mě se nechtělo, protože sem se bál, aby mě tam nenechala, tak mě musela dlouho přemlouvat, abych s ní šel. Rychle jsem tedy vyběhl ven vyčůral se a pak ještě rychleji pelášil zpátky do pokojíku. A pak už jsme jenom chodili, spinkali a papali. Panička mě dotáhla i na nějaké ty skalní hrady, to mě moc nebavilo, protože jsem musel být na vodítku. Panička mi před dovolenou koupila kšírky a myslela si, že ji budu tahat do kopců. Jenomže já sem ji převezl a vůbec sem se s ní nenamáhal a občas si někde něco očuchal a očůral. Tak mě radši vždycky nechala ať si chodim sám, že se se mnou nebude otravovat. Vylezli jsme na plno hradů jako je třeba Trosky, Valečov, Valdštejn, Rotštejn, Vranov, Drábské světničky, Frýštejn. Na Frýštejn sem vylezl až nahoru na věž po točitých schodech. Nazpátek to bylo trochu horší. Po schůdkách, kde nebylo vidět ven sem sešel pěkně za páníčkema a panička za mnou, ale pak vedli schůdky mimo věž a panička se bála výšky, tak sem se bál taky a nechtěl sem jít dolu. A tak panička musela jít jako první, potom sem za ní šel taky a dole dostal velký piškůtek. Na některé vyhlídky sem se podívat nemohl, protože bych tam prý vylezl, ale neslezl bych dolu. Tak se vždycky panička s páníčkem vystřídali a jeden se mnou počkal dole. Občas jsme jezdili i vlakem, jednou jsme zapoměli náhubek, tak sem se musel schovávat pod sedačku, aby si toho průvodčí nevšimnul. Asi si toho nevšimnul, protože nic neříkal a z vlaku nás nevyhodil. Když jsme pak balili a odjížděli domu, tak sem se zase bál, aby mě tam nenechali a chtěl jsem hlídat páníčka jestli naloží i moje věci, jenomže on sebou žádného čumila nachtěl, tak sem musel zůstat s paničkou v pokojíku balit a doufal sem, že naloží i moje věci. No a snad mě zase někdy vezmou na dovolenou, když sem byl tak hodný. Foto


13.7.2008 jsme jeli na malý výlet na Křemešník. Mně se zase autem moc nechtělo, ale co se dalo dělat, musel sem. Dojeli jsme na Křemešník a tam jsme si jako první vylezli na rozhlednu Pípalka. Mě tam taky pustili, a musel jsem vyšplhat 203 schodů. No už mě to pomalu přestávalo bavit, ale nakonec sem se nahoru dostal. Bylo zataženo, tak jsme moc daleko neviděli, ale mě ti tahle stačilo. Navíc ještě foukal vítr a celá ta hozhledna se houpala a moc se mi tam nelíbilo. Trochu sem se bál, že se dolu nedostanu, protože schody byli docela strmé. Ale panička šla první, tak sem se pak taky odvážil. Potom sem si na to zvyknul a šupajdil sem dolu až mi páníčkové skoro nestíhali. Ještě jsme se prošli po okolí, zaházeli mičudkou a jeli domu. Doma jsem pak dostal svojí oblíbenou kapsičku Pedigree, za to že mě trápili v autě. Panička mi pak namazala pacičky a mohl jsem spinkat v ložnici až do večera. foto

22.6.2008 jsme byli na takovém malém výletě s mojí kamarádnou ze cvičáku je to středoasijský pastevecký pes a jmenuje se Albi. Jeli jsme Albiným autem, ale vůbec nemá klimatizaci a má tam hrozný teplo. Za to sem jí teda strašně poslintal sedačku. Vyrazili jste tedy do Služátek k rybníku, nejdřív tam teda byli také nějací psi s lidma, tak jsme počkali až odejdou, abychom měli celý rybník pro sebe. Albi ta i trochu plavala, ale já zůstal radši u svého čvachtání u břehu a truchu sem ji ze břehu provokoval. Potom jsme se krásně proběhli mpo louce. Albi je teda ještě takový mimino, ale už je hrozně těžka, párkrát mě převálcovala až sem vykviknul. A navíc ona sama nemá ocas a nejspíš mi záviděla ten můj, tak mě za něj pořád tahala. Potom jsme ještě přejeli k řece, kde jsme se taky mohli vykoupat. No ale ještě, že jsme byli jenom u vody, protože bylo příšerné vedro a já celý den před naším výletkem prospinkal doma v ložnici. Na večer, když už bylo trochu líp, tak sem si se svýma lidičkama zahrál bedminton. Moje lidičky mají takový malinký divný míček a já mám takovou krásnou velkou zelenou mičudku. Fotečky z koupání zde

8.5.2008 jsme jeli na čundr. Já s paničkou jsme vstávali dřív, abych se mohl ještě jít vykakat a dobalit baťohy. Potom jsme se vydali na vlak a já jako správný pes turista sem se s žádným baťohem netahal, protože nic nepotřebuju akorát papat a bumbat a to mi dobrovolně nesla moje panička. Tak jsme sedli na vláček, já do něj sám naskočil, a jeli jsme do Havlíčkova Brodu,kde jsme přesedli na vláček do Vrbatova Kostelce. Na místě jsme byli kolem osmé hodiny, a já vydržel ve vlaku dvě hoďky a vůbec sem nezlobil, akorát asi trochu překážel průvodčímu. No ale mě to vůbec nevadilo aspoň měl ranní rozcvičku. Z Vrbatova Kostelce jsme cupitali kolem řeky Žejbro, tam bylo moc hezky, krásně chládek, stromy, voda blízko a kdykoliv sem se mohl namočit. Museli jsme lízt i do pořádného kopce a nakonec jsme se dostali do vesničky Skála, kde byl takový hezký kostelíček, který sem si hned očůral. A pokračovali jsme dál do lesa, kde jsme si potom dali malou svačinku. I já sem dostal malou svačinku, svoje granulky, ale klidně bych zvládnul i velkou svačinu. Když jsme vyšli z lesa, tak jsme museli chvíli jít po silnici. Tam si mě panička dala na vodítko, a připnula si mě k sobě, abych ji táhnul. Spolu nám to hezky šlo a byli jsme tak rychlí, až nám pániček nestačil. Oni se mu totiž udělali puchýře na chodidlech a to ještě na obou nohách. Ve vesnici Smrček jsme byli moc výtaní, všichni psi, a bylo jich tam hodně, nám provolávali slávu a radostně vejskali. Já sem se s nima chtěl taky přivítat, ale panička mě z vodítka nepustila, a ještě mě honila, abych šel rychleji, ať o nás neví celá vesnice. Další přestávku jsme si udělali na hradě Žumberk. Měli ten hrad teda pěkně rozbořený, takhle zničnou nemám ani svojí boudičku, a to jí dávám někdy dost zabrat. Na hradě jsme se prošli a porozhlídli po okolí, já to tam pěkně všechno prozkoumal a podíval sem se i na kraj do nějaké tmavé chodby, ale radši sem moc daleko nechodil, kdoví jestli tam něco nebydlelo. Pokračovali jsme kolem velikánského lomu přes Libáň, kde byli pštrosové do údolí Krhanka-Peklo. Do pekla jsme nešli, tam byli čerti. Sice mi tvrdili, že to jsou mufloni ale jeden nikdy neví. V těchto místech nám došli zásoby vody a tak jsme se začali porozhlížet, kde by se nechala nějaká sehnat. Procházheli jsme zrovna Hradištěm a rozhodovali se, kdo se půjde kam zeptat na vodu. Nakonec jsme to teda byli my, já a panička,k do se šel zeptat k jednim lidem, jestli v té studni vedle nich je pitná voda nebo ne. Byli to moc hodní lidé, poradili nám, kde bychom našli pitnou vodu a půjčili mi i želvu na hraní, no nebo spíš si nevšimli, že si ji půjčuju. Želvička byla moc prima, celá se schovala do domečku, když jsem ji stčil čumákem. Vodu jsme tedy našli jak říkali u mlýna v Mezisvětí. No pramen vody tam byl, ale ten mlýn jsem teda vůbec neviděl, asi byl malinkatý. Už s vodou jsme se vydali po silnici do Bojanova a pak do Hořelce. Tam už jsme si pomalu začali hledat místečko na spaní. Chviličku jsme se posadili na kraji lesa a páníček mi namasíroval pacičky. Když jsme si odpočinuli, tak jsme ještě kousek šli lesem až jsme došli k Chrudimce a tam jsme se rozhodli předspat. Panička mi dala papání a já byl moc rád. Pak se postavil stan a nakonec mě do něj nacpali a hodili mi žvýkací kost, abych ji ze stanu neutekl. Jenomže mě se tam moc nelíbilo, bylo tam teplo a radši bych spinkal venku. Jenomže panička prostě řekla, že venku spát nebudu a basta a ještě si mě dala na vodítko a přivázala k ruce, kdbych chtěl odejít, tak abych nemohl. Jenomže já sem jim neodešel. Kolem stanu nám pořád někdo chodil, asi nějací živožiši a tak sem páníčkum asi třikrát za noc vyhlásil pohotovst. Aspoň viděli jak my psi to máme v noci těžké, když musíme hlídat.

Ráno mě naštěstí brzo pustili a dali mě nabaštit. Konečně sem si mohl zbašti i tu kostičku, co mi dali večer jako úplatek, abych spal s nima. Pak si sbalili ty svoje blnosti jako je stan a spacák a vyrazli jsme znova na cestu. No v podstatě nejkratší cestou na vlak, protože páníčkovi se udělali puchýře i na patách. To jsme byli už ale blízko Seče a já si tam našel takovou krásně voňavou chcíplou rybu a hned sem se s ní navoněl. Panička jen mě zbystřila hned na mě začala křičet a odehnalal mě od ní. Tak sem ji utekl a šel sem s páníčkem napřed. Když sem šel za ním, tak to bylo v pohodě, nic neříkal, ale pak se nějak zastavil a já ho předešel. No a pak mi zničeho nic začal nadávat do smraďochů, asi závidě, že já si našel tak krásně voňavou rybu a on ne. Když jsme došli dál do leda k nějakému potučku, tak mě chytli a začali mě máchat ve vodě, abych tak krásně nevoněl, přitom jsme měli jet vlakem. To by mi všichni spolucestující záviděli můj parfém. No ale nakonec mě nějak vymáchali a ještě trochu navoněli nějakým deodorantem. Páníček mi sliboval, že se prý fenečky budou za mnou otáčet, ale kecal, žádnou jsme nepotkali, natož aby se otáčeli. Pak jsme došli přes Kubíkovy duby do Třemošnice, kde jsme si koupili lístek domů a jeli jsme. Navýletě se mi moc líbilo, bylo to lepší než když chodí páníčci do práce a nechají mě doma samotného. No ale v létě s nima jedu na celý týden na dovolenou do Českého ráje. Už se moc těším, páníček taky, ale prý by nejradši zůstal doma.
Foto z čundru zde

1.5.2008 jsme se vydali na výlet do přírody autem a navštívili jsme i zříceninu Lichnice. Pokaždé když někam jedeme autem, tak dělám jako velké drahoty. Takže panička mi vždycky v obýváku pod stolem nasadí bezpečností kšíry, kterým říkáme opičárna. Já se jí totiž pod ten stůl schovávám, protože nemám rád auto a doufám, že se tam ke mně nevejde, ale bohužel vždycky se pod stůl dostane taky, tak ji alespoň zvednu packu, když mě do tý opičárny oblíká. Druhá možnost úniku se mi naskytne ještě venku, kdy se schovám ke své boudičce. Panička dává do auta různe věci jako je voda pro mě, vodítko pro mě, deka na sedačku pro mě a podobně a já ji tak po očku sleduju, jestli mě náhodou nechtějí nechat doma. Samozřejmě, že nechtějí a strašně mě přemlouvají, abych jel s nima. Ale já nezkazím žádnou srandu a jedu taky. Opatrně dojdu k autu, kouknu dovnitř a to je asi tak všechno, ostaní za mě zařídí panička. Strčí moje přední pacičky na kraj sedačky, potom tam strčí ještě moje zadní pacičky, pak ještě moje přední pacičky popondá, aby moje zadní pacičky měli taky dostatek místa. Potom zaberu v autě oblíbené místo paničky a ta si sedne vedle mě a jedeme. Cestou si rozmyslím výhodu mého místa a přestěhuju se na klín paničce, ať si užije, když mě chtěla sebou.

Dojeli jsme tedy k Tisý skále , která je u Bratčic a tam jsme se prošli a vylezli na takový velikánský šutr. Pániček tam vylezl pěkně po stěně jako nějaký horolezec a já chtěl hned za ním, ale panička mi to zakázala, že to hezky obejdeme a zkusíme najít nějakou pohodlnou cestu nahoru. Tak jsme to obešli a našli pohodlnější cestičku. No zrovna moc pohodlná taky nebyla, sice se tam lezlo o něco lépe, ale mě by nevadilo, kdybychom si hráli na horolezce. Nahoře na tom šudru byla taková kadibudka, který se říka posed. Ani nevím, proč ho tam stavěli, protože z něj zrovna žádné srnky vidět nejsou. Jenom stromy a ty se asi nestřílejí. Já sem párkrát zapózoval, aby mě vyfotili a jeli jsme dál , podívat se k lomu v Horkách. Tam mi moje panička vynadala, abych nechodil ke kraji (přitom, když jsme na silnici, tak kříká bež na kraj a teď mi to zakázala) a dala mě na vodítko, a to sem se jen díval dolu do vody a na kachničky. Z lomu sem teda nic moc neměl, protože panička chodila asi tak pět metrů od kraje a já skoro nic neviděl. Zato na Lichnici jsem si užil, hned před vchodem na zříceninu, byla zahrádka, kde byl taky pejsek a já ho provokoval, aby si pořádně zaštěkal. A on se nedal zahanbyt a štěkal jako by mu šlo o život. Na hradě sem si mohl chodit skoro sám a všechno si tam očichat. Průvodkyně nám tam povídala něco o hradě a ukazlovala nám obrázky, já taky poslouchal a díval se na obrázky, ale vůbec mě to nebavilo, tak sem byl rád, že už zkončila. Podívali jsme se i do sklepení, tam se mi vůbec nelíbilo, protože tam byla tma a půjčili nám jen takovou málo svítící baterku. Ale panička se chtěla za kažkou cenu do toho sklepení podívat, tak sem musel taky, aby se nebála. Nakonec jsme se ještě prošli po okolí a podívali se do Lovětínské rokle, tam to bylo príma. Tekl tam krásný potůček a já se mohl každou chvilku namočit. Cestou k autu jsme si ješte pohráli s míčkem a jeli domu. Cestou jsme se ještě stavili u přehrady Pařížov. Foto zde